středa 31. ledna 2024

Několik poznámek k bibliografii Miloše Urbana

Sám pomalu nevím, jak jsem se do této fáze dostal, nicméně v poslední době jsem přečetl mnoho knih od současného českého spisovatele Miloše Urbana. Osobně se na českou literaturu nijak zvlášť nezaměřuji (na střední škole jsem se jí dokonce zcela programově vyhýbal), ovšem ten Urban mě takovým podivným způsobem chytnul a nechce za žádnou cenu pustit. Roli v tom zřejmě bude hrát i moje obsesivní potřeba posbírat všechny krásné obálky jeho knih (o tom bude blíže pojednáno níže). Přitom mé první setkání s Urbanovou tvorbou nynějšímu vývoji událostí rozhodně nenasvědčovalo.

Jako první jsem totiž sáhnul (veden ničím vznešenějším, než krásou obálky) po útlé novele Michaela, který je i v kontextu Urbanova díla kouskem neobvyklým (nejdříve ji pro šokující obsah vydal pod pseudonymem), ale já už mám takovou zálibu si u autorů vyhledávat jejich okrajová díla, juvenilie a prvotiny a teprve později se pouštět do děl zásadnějšího charakteru; no a nejinak tomu bylo i s Milošem Urbanem. Po Michaele jsem nebyl zrovna přesvědčený, že bude Urban autor hodný mé pozornosti a času, nicméně chtěl jsem mu dát šanci i na ploše trochu konvenčnějšího díla a protože je to autor mj. proslulý svými architektonickými odbočkami zvolil jsem román Santiniho jazyk. Ten se mi pozdával již mnohem více, a když jsem zjistil, že se jedná o volné pokračování jiné Urbanovy knihy (Stín katedrály), musel jsem jít dál. V mezidobí jsem stihnul ješte doslova zhltnout Poslední tečku za Rukopisy a dál se už vezu na urbanovské vlně postmoderní koláže. Následují krátké komentáře k dosud vydaným románům a jedné sbírce povídek, jakmile přečtu všechny vydané, připojím na závěr také můj osobní žebříček best-to-worst.

Full disclosure:
Jedním z pádných důvodů pro pořízení kompletní bibliografie pana Urbana je i vynikající grafické zpracování všech jeho knih, o které se postaral Pavel Rút; navíc stejný formát hardbacků zaručuje impozantní pohled na srovnanou řadu knih v libovolné knihovně. Rychle mizející hardbacky mě také přinutily k hektickému nákupu většiny zbývajících knih (Lorda Morda jsem sehnal doslova na poslední chvíli), paperbacky bez ilustrací nebrat!

Následují krátké poznámky k dosud přečteným knihám (zhruba v pořadí, ve kterém byly čteny):

Michaela
Literární hříčka a nijak neskrývaná pocta klasikám gotického románu (na mysli přichází především The Monk Matthewa Lewise) může některé šokovat. Mně se však ten drzý mix násilí i lechtivého (někdy obscénního), velmi nízkého a středně vysokého docela zamlouval. Nic extra objevného, ale literární kvality tento text určitě má a pokud nalezne čtenáře ve správném rozpoložení, pak může být místy i patřičně působivý.

Santiniho jazyk
V případě tohoto románu jsem udělal chybu, protože tvoří volné pokračování jiné knihy, což jsem v době čtení nevěděl a některá spojení mi tak zcela určitě unikla. Poprvé jsem pochopil, že Urban vkládá do svých knih i poučné pasáže z historie či architektury, což mi osobně velmi vyhovuje (docela mi to připomíná pověstné asides ve strašidelných povídkách M. R. Jamese). Některé překotné zvraty v ději jsem ovšem při první četbě odsoudil - až postupem času jsem pochopil, že se prostě jedná o jeden z Urbanových poznávacích rysů, které čtenář musí buď přijmout nebo odmítnout. V knize předložená interpretace Santiniho díla byla nicméně velmi zajímavá a přinejmenším u mě vzbudila zájem o bližší poznání díla tohoto slavného architekta. 

Poslední tečka za Rukopisy
Skvělá záležitost, literární mystifikace na druhou a možný alternativní výklad stěžejní epizody českých dějin. Opravdu povedená kniha, kterou jsem doslova zhltnul během jedné dlouhé cesty autobusem a rozhodně jsem toho nelitoval. Kniha má onen pověstný drive, který čtenáře nutí vršit kapitolu za kapitolou a než se naděje, je na konci (v angličtině pro tento stav existuje přiléhavý termín - page-turner). Zvláštní pochvalu si zaslouží také ilustrace pana Rúta, které v tomto případě hravě variují dobové kresby a velmi citlivě text doplňují, můžu jen doporučit.

Paměti poslance parlamentu
Tuto beznadějně vyprodanou knihu se mi podařilo sehnat až v antikvaritátu, čekalo mě ovšem hořké zklamání. Kniha je doslova protkaná politickými alegoriemi a narážkami, které s nynějším odstupem několika let jsou již těžce rozluštitelné (takové tendenční odkazování na soudobou politickou situaci je obecně zřejmě odsouzeno ke krátkému životu, v tomto smyslu se jedná jednoznačně o produkt své doby). Podivně konstruovaný děj, značně nesympatický hrdina a prazvláštní konec vytváří v konečném důsledku velmi rozporuplné dílo, nadto si Urban celou stopáž knihy hraje s motivem ohně, který se neustále vrací, jakkoliv je to po chvíli spíše otravné. Pokud mohu za něco děkovat, pak za nenatahování děje, který by i tak vydal spíše jen na obstojnou povídku. Jsem docela zvědavý, zda se tato kniha také dočká reedice v paperbacku nebo bude odsunuta na kolej zapomnění (kam právem patří).

Sedmikostelí
Pravděpodobně nejznámější Urbanův román (vedle Hastrmana) a opět naprosto dechberoucí grafická úprava spolu se zajímavým dějem řadí tuto knihu na přední příčky pomyslného žebříčku. Pocta gotice v literární formě a zároveň zábavný exkurz po kostelech Nového města pražského s celou řadou asides tj. historicko-architektonických výkladů (vložek, chcete-li), vše naroubované na kostru detektivního příběhu, kde o odhalení totožnosti vraha vlastně vůbec nejde. Pouze samotný závěr představující plný úkrok k řekněmě ,,magickému realismu'' mi přišel již příliš přitažený za vlasy. Kniha jako celek je ale určitě doporučeníhodná.

Stín katedrály
Po vynikajícím Sedmikostelí menší ústup ze slávy. Katedrála zde nehraje tak důležitou roli, jako bych čekal či uvítal. Střídání vypravěčských perspektiv sice tok děje ozvláštňuje, bohužel postava Kláry není nijak věrohodná ani zapamatovatelná, a tak její pasáže patří k tomu nejslabšímu. Detektivní zápletka velmi podobná Sedmikostelí je zde nuceně utnuta v samotném závěru, který vyznívá velmi překotným a nedokončeným dojmem. Nabízí se otázka, proč se Urban vůbec o tyto detektivní linky pokouší, když se nakonec vždy ukáže, že o vyřešení fiktivního případu nemá autor žádný zájem... Ostatně ani motivace většiny postav není příliš pochopitelná, v případě pachatelů již zcela absentuje, což jsem ale, poučen dřívější četbou, tak trochu i očekával. Suma sumárum jde o lehčí nadprůměr.

Mrtvý holky
Sbírka povídek čítající 10 příběhů psaných pro různé příležitosti během několika let, s ohledem na malou šíři Urbanovy krátké tvorby jde vlastně o reprezentativní výběr. Kvalita kolísá od celkově zbytečných (Občina, Smrtečka) po skutečně vynikající záverečné povídky (Štědrá noc baronky z Erbannu, To strašný kouzlo podzimu). Pocta E. A. Poeovi se tak skutečně vydařila; u poslední povídky musím vyzdvihnout skvělou práci s atmosférou a překvapivou pointu. Celkově lze ovšem doporučit spíše těm zapálenějším z Urbanových čtenářů.

Přišla z moře
Tento román je českou literární kritikou přijímán s velkými rozpaky (obdobná situace platí i v případě čapkovské variace Boletus arcanus), já sám jsem s ním byl ale nadmíru spokojen. Často vytýkané pomalejší tempo mi vůbec nevadilo, detektivní zápletka je i v tomto případě nečekaně pouhou zástěrkou pro prezentaci autorových oblíbených žánrů (zde se tedy jedná o poctu anglické detektivní škole). Formálně se román zabývá vyšetřováním jedné zbytečně komplikované vraždy, ve skutečnosti se jedná o jakési ohlédnutí za rychle mizející až takřka idealizovanou podobou Anglie (zastřený love letter anglické kultuře). V samotném závěru naservíruje Urban jeden dějový veletoč spočívající v amorálním rozhodnutí protagonisty, které do značné míry nutí čtenáře přehodnotit jeho dosavadní názor na protagonistu a jeho předcházející činy. Odvážná volba tak knihu vynáší v mém pohledu do té lepší poloviny Urbanova díla.

Boletus arcanus
Druhým, kritikou strhaným, románem je tato hravá variace na Čapkovu Věc Makropulos - v hlavní roli houby, houbaření a s ním spojené činnosti. Opět musím konstatovat, že nějaké velké zklamání se na mé straně nekonalo a kniha odsýpá až závratným tempem. Urban se občas pokouší i o popisy přestřelek, které neumí vůbec vykreslit, jindy se zase snaží čtenáře unudit zdlouhavými a zcela zbytečnými popisy jízd autem. V tomto případě mne navíc zklamala výtvarná stránka knihy, 3D ilustrace hodnotím jako zbytečnou pózu. Výsledný dojem z knihy sráží celková povrchnost, kniha se tak sice rychle čte, ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Zapomenutelná jednohubka zcela jistě ano, úplný propadák ale nikoliv.

Lord Mord
Doslova na poslední chvíli se mi podařilo vypátrat a s vypětím všech sil získat původní hardback verzi, očekávání na mé straně bylo proto vysoké. Naštěstí se Urbanovi podařilo mě nezklamat a tuto knihu musím zařadit mezi jeho vůbec nejpovedenější. Některé recenze narážejí na podobnost s dřívějším Sedmikostelím (aneb gotický horor z Prahy, samotný Lord Mord se honosí méně okázalým podtitulem Pražský román), nicméně dle mého názoru je nacházení paralel mezi oběma díly spíše trochu krkolomnou záležitostí. Obě knihy stojí samy o sobě jako svébytná díla, pokud je mezi nimi nějaký jednotící prvek, pak určitě půjde o mistrně vykreslenou atmosféru Prahy (byť v odlišných historických obdobích) a motiv hrůzných, patřičně morbidních vražd. Urbanův zchudlý hrabě Arco se pohybuje ve čtenářky velmi vděčném prostředí pražského Josefova na počátku jeho asanace veden pro změnu velmi čitelnou a pochopitelnou snahou zachránit právě zakoupený dům z asanačního záboru. Do toho se míchají židovské legendy, již zmiňované vraždy, milostné trojúhelníky, střelecké duely a snové či halucinogenní pasáže, které omezil autor na minimum (dle mého ku prospěchu věci). Za velmi příjemný bonus považuji u Urbana ne zcela samozřejmé uspokojivé ukončení děje, ve smyslu dokončení rozvedených dramatických liníí do svého konce. Pro milovníky Urbana se jedná o povinnou četbu, nicméně i čtenářům jinak Urbanem nedotčeným mohu tuto knihu s klidem doporučit, stojí totiž za to.

Pole a palisáda
Svérázná variace na přemyslovskou legendu vznikla v rámci mezinárodního projektu pokoušejícího se o aktualizaci národních mýtů současnými autory, možná i proto je Urbanův rukopis značně upozadněn. Krátká novela neobsahuje žádnou přidanou hodnotu, čte se to rychle, ale pár dní po skončení jsem nebyl už ani schopný částečně reprodukovat děj, což jako hodnocení myslím více než stačí.

Urbo Kune
Podtitul naznačuje úkrok do vědecké fantastiky, Urban ale zůstává svůj a prvky science-fiction jsou v této knize čistě zástupnými symboly, za žánrový počin se toto dílo tak nedá považovat ani omylem. Děj románu zavede čtenáře do blízké alternativní budoucnosti (alternativní povahu tohoto fikčního světa dovozuji z poměrně dětinských parafrází na známé autory a reálie typu Shakingspeare apod.), kde se zároveň vyskytují i postavy z Urbanových dřívějších románů (domýšleno do důsledků se ovšem jedná o alternativní verze těchto postav). Protagonistou je postava nová, ryze urbanovský prototyp samotáře/podivína - antikvář Mikuláš Jelen, který je pověřen vybudováním knihovny v jednom zajímavém městě... titulní Urbo Kune zastřešující bývalý lom ve Zbraslavi u Prahy se mělo stát hlavním městem Eurosvěta, ale z celého plánu sešlo a projekt se snaží zoufale chytit druhý dech. Prakticky až do poloviny knihy se nic neděje a po určitém dějovém zlomu (návštěva klášterní knihovny) dojde každému sečtělejšímu čtenáři, o co se autor snaží (těm méně chápavým napoví již podtitul románu), spád děje ovšem toto odhalení nijak neurychlí, ten totiž dospěje do nelogického a nepromyšleného konce zoufale pomalým tempem (doslova vyšumí do ztracena). Knihu v mých očích sráží i (zcela pochopitelná) absence ilustrací Pavla Rúta, ovšem přítomné architektonické vizualizace jsou dost ošklivé a nicneříkající (nadto rozkládací ilustrace jsou také poměrně otravné). Ve srovnání s chronologicky předcházejícím Přišla z moře je tento román po všech stránkách slabším dílem, doufám, že příště zvolí Urban zajímavější téma podané lepší formou.

Hastrman
Zelený román rozdělený na dvě knihy je opravdu silným pouze v první části, kdy sledujeme příjezd titulního vodníka barona de Caus na jeho rodové panství a jeho další eskapády. Nosný příběh zde v podstatě neexistuje a konflikt mezi vodníkem a pohanským bohem Odradkem ustupuje do pozadí na úkor vzletných popisů nejrůznějších dobových lidových slavností a folkloru. V této rovině nicméně kniha funguje a absence nějakého provázaného děje proto ve výsledku až tak nevadí. Fantasmagorický závěr této části přichází ovšem velmi náhle a bez varování, aby příběh navázal v dnešní době (resp. v devadesátých letech 20. století). Kniha druhá je ovšem v porovnání s magickým realismem prosáknutou předchozí částí velmi nepovedeným pokusem o navázání na přetrženou nit a vodníkova snaha o nápravu křivd učiněných na jeho bývalém panství je prezentována bezmála jako fraška. Vodník v podsattě pouze nejprve vyhledá všechny zodpovědné úředníky a podnikatele, aby je nakonec zprovodil postupně ze světa, samotný závěr posléze připomíná zakončení Sedmikostelí a nebude tak jistě pro mnoho čtenářů přijatelným. Obecně důraz kladený na ekologické téma je spíše směšný, zejména ve vyobrazení hnutí Dětí vody a jejich snahy o obnovu zaniklé vesnice, kdy ve výsledku je čtenář konfrontován s jakýmsi new age mišmašem, to již úkrok do ahistorické Prahy ve zmiňovaném Sedmikostelí mi přišel jako lépe napsaný závěr knihy, a to je tedy co říct. Znovu tuto knihu určitě číst nehodlám.

Závěrka
Co k tomu říct, milý Watsone? Krátká rádoby erotická novela ze současné Prahy postavená na vzájemném vztahu fotografa a jeho "múzy" mě nudila od začátku až do konce. Jen stěží hledám nějaká pozitiva, tato poloha pozdního Urbana zdá se mi velmi nešťastnou, a tam kde Michaela alespoň tvořivým způsobem odkazovala na tradici gotického románu, tak Závěrka se nezmůže ani na náznak smysluplného děje. Naivně umělecké fotografie doprovázející text tuto skutečnost ještě více podtrhují; po Pamětech poslance parlamentu jednoznačně nejslabší Urbanův počin, se kterým nemá cenu ztrácet čas. 
 
Továrna na maso
Očekával jsem sugestivní vylíčení další části Prahy, dobře napsané postavy a zajímavou zápletku a nedostal jsem z vyjmenovaného prakticky nic. Byť je děj zasazen do počátku první republiky a nadto situován do zajímavé lokace bývalých největších jatek nejen v Praze, ale celé střední Evropě, tak se Urbanovi nedaří čtenáře upoutat. Jazyk tentokrát není precizní ani adekvátně květnatý (časy opravdových černých románů jako Lord Mord či Sedmikostelí jsou, zdá se mi, nenávratně pryč), lokace holešovických jatek (kde se děj primárně odehrává) zůstává také trestuhodně nevyužita a působí spíše jako divadelní kulisa pro vztahové drama. Nenechte se oklamat anotací na obálce, tato kniha totiž není historický román s detektivními prvky, nýbrž jednoduše vztahové drama jednoho milostného trojúhelníku, nadto podané poněkud unylým způsobem. Detektivní podzápletka je zde v zásadě pouze na okrasu a v celé knize nehraje v podstatě žádnou roli. Historické ukotvení románu se omezuje toliko na využití dobových rekvizit (v podobě značek spotřebního zboží, automobilů, filmů apod.) a bez dalšího působí spíše jako nepříliš drahá televizní inscenace podprůměrné divadelní hry. Samotný závěr je uspěchaný a neuspokojivý zároveň. Velké zklamání a silné třetí místo v pořadí nejslabších knih, hned po Pamětech poslance parlamentu a Závěrce.

úterý 9. června 2020

Friday Night Lights (Complete Series)

Existují seriály, od kterých po shlédnutí pilotu zhruba víte co můžete očekávat, existují ovšem i seriály schopné diváka překvapovat po celou dobu jejich sledování. Do této druhé kategorie patří bezpochyby rovněž Friday Night Lights, seriálová adaptace stejnojmenného Bergova filmu vycházející volně ze skutečných událostí (ano, jako mnoho dalších příběhů je i tento based on real events). Definovat FNL jako seriál o (americkém) fotbalu je zjednošující zkratkou - ano, tento seriál se věnuje primárně trenérovi amerického fotbalu na jedné střední škole v Texasu (Dillon je bohužel místem fiktivním, jak už to tak bývá), ale zdaleka nepojednává pouze o tomto specifickém a našemu středoevropskému pohledu značně vzdáleném sportu. Většina dílů je sice lemována scénami z nejrůznějších zápasů, kdy na jejich konci se skví opravdový grál v podobě celostátního mistrovství (all the way to State!) po jehož získání celý tým obdrží patřičně kýčovité AKA larger than life pečetní prsteny, nicméně toto sportovně zaměřené téma pouze rámuje celou řadu palčivých otázek, kterými se tzv. Middle America denodenně zaobírá. Mezi tato témata se řadí chudoba, rasismus, rodinné hodnoty, náboženství, předsudky, drogy, financování škol, zdravotnický systém, potraty nebo nedostatek ekonomických příležitostí ve spojení s ekonomickou krizí (seriál se mj. odehrává v letech 2008 - 2010, čili v době vrcholícího kolapsu americké a potažmo celosvětové ekonomiky mající příčinu ve zhroucení amerického nemovitostního trhu). 

Seriál se zaměřuje primárně na trenéra Erica Taylora a jeho rodinu - manželku Tami, dceru Julie (později neplánovaně přibyde ještě druhá dcera Gracie Bell) a fotbalový tým Dillon Panthers, který Taylor v prvním díle přebírá. Zbytek obsazení tak logicky tvoří především hráči tohoto týmu, jejich rodiny, učitelé na místní střední škole a hrstka okolo stojících postav, mezi nimiž vévodí vynikající Buddy Garrity - prodejce ojetých automobilů a šedá eminence podporovatelů fotbalového týmu (tzv. boosters) a především držitel mistrovského prstenu z roku 1973. Panthers jsou úspěšným týmem a kouč Taylor je tak od počátku vystaven velkým očekáváním ze strany svých svěřenců, ale vlastně i celého města, které středoškolským fotbalem skutečně žije v pravém slova smyslu. Hned v prvním díle se fatálně zraní quarterback Jason Street a na jeho místo tak nastupuje náhrada v podobě Matta Saracena (který první rok své kariéry víceméně jen seděl na lavici náhradníků), pokud mají první tři řady seriálu nějakého ústřednějšího protagonistu vedle kouče Taylora, pak je to právě Matt se kterým divák absolvuje cestu tolik oblíbenou již od bildungrománů viktoriánské Anglie aneb řečeno kolokviální angličtinou lze jeho cestu charakterizovat oblíbeným souslovím "from zero to hero". Nicméně ani jeho cesta, ať již na fotbalovém stadionu či mimo něj není rozhodně přímočará či nalinkovaná předvídatelným způsobem (kupříkladu ve třetí řadě je donucen ke změně svého postu z důvodu příchodu talentovanějšího QB a stane se z něj tz. receiver).

Hovoříme-li o Friday Night Lights, nebavíme se ve skutečnosti o jednom seriálu, ale v podstatě o dvou velkých dějových linkách, kdy tu první představují první tři řady seriálu a tu druhou zbývající dvě. Seriály jsou obecně vzato založeny na tom, že divák sleduje osudy uceleného souboru postav na delší časové ploše, není proto příliš časté, že by docházelo k obměně prakticky celého obsazení seriálu v jeho průběhu. Jistě - postavy přicházejí a odcházejí, ale to skutečné jádro zůstává z povahy věci víceméně netknuté. FNL tento narativní zákon převrací na hlavu a v časovém skoku mezi řadou třetí a čtvrtou tak dojde k zásadní obměně celého obsazení seriálu. Abych to trochu přiblížil - střední škola v USA trvá čtyři roky, na počátku seriálu nejsou všechny ústřední postavy fotbalového týmu stejně staré, nicméně skoro všechny ke konci třetí řady střední školu zakončují (a tím tak končí i jejich působení ve fotbalovém týmu), v důsledku několika zvratů ztrácí své zaměstnání i kouč Taylor a padá rozhodnutí obnovit fotbalový tým i na druhé škole v Dillonu a Taylor tak přechází na místo hlavního trenéra East Dillon Lions. Zde se setkává s diametrálně odlišnou situací a místo velkého rozpočtu, moderního stadionu a odpovídajícího vybavení je nucen potýkat se s nedostatkem kvalitních hráčů, peněz i všeho ostatního. První tři řady tedy divák stráví ve společnosti Dillon Panthers (včetně dvou účastí na mistrovství) a zbylé dvě posléze sleduje osudy a postupný vzestup East Dillon Lions. Toto rozhodnutí samozřejmě vyžaduje značnou obměnu obsazení seriálu, nicméně divácky velmi vděčným přístupem tvůrců se daří postupně loučit s původním obsazením, které se zejména ve finální řadě mihne v několika epizodách a narativně vzato jsou tyto návraty neskutečně dobře zvládnuté. Původní protagonisty vedle již zmíněného Matta Saracena (nr. 7), Tima Rigginse (nr. 33), Briana "Smashe" Williamse (nr. 20) tak střídá nový quarterback Vince Howard (nr. 5), Luke Cafferty (nr. 44) a Hastings Ruckle (nr. 88); speciálním případem je Landry Clarke, který si zahrál v obou týmech (Panther nr. 85 / Lion nr. 21). Zatímco Panther sága je příběhem o vzestupu a pádu jednoho impéria, Lion sága je místy až pohádkovým vyprávěním o cestě všemi podceňovaných loserů až na úplný vrchol (ano, Lions i Panthers se svého championship ringu nakonec dočkají). Poznámka na okraj - je zhola nemožné nemilovat způsob, jakým se postavy oslovují čísly svých dresů, zejména v podání Tima jde vždy o vynikající momenty (Texas forever).

Vedle sportovních témat se seriál věnuje také vzájemných vztahům jednotlivých postav, včetně těch romantických a ani na tomto poli v žádném případě neselhává. Vztahy Matt/Julie, Tim/Lyla + Tim/Tyra, Landry/Tyra, Luke/Becky nebo Vince/Jess nejsou jednorozměrnými omalovánkami z červené knihovny, ale propletenými bludišti plnými neočekávaných zákrutů a překvapení. Sledovat jejich postupný vývoj je tak přinejmenším stejně uspokojující jako touchdown v poslední možné vteřině na fotbalovém hřišti.

Několik málo slov k jednotlivým řadám - první řada je v podstatě ukázkovým příkladem drama done right, jelikož tato řada má v podstatě všechno, co od podobného příběhu můžete očekávat a/nebo vyžadovat. Pokud by byl tento seriál zrušen po první řadě, dostal by i v takovém případě divák komplexní příběh s dostatečným zakončením na ploše 22 klasických epizod. Druhá řada je nejvíce kritizovanou a to částečně právem. Jednak do ní bylo mnohem více zasahováno ze strany produkujícího studia NBC, což vyústilo v zahrnutí několika kontroverzních dějových linek (Landry KILLS, Lylino náboženské probuzení atd.) a následné zmizení postav v této řadě představených (primárně Santiago, where did you go man?) a rovněž byla tato řada poznamenána nechvalně proslulou stávkou scénáristů, což v konečném důsledku znamenalo, že z plánovaných 22 epizod bylo nakonec dokončeno pouze 15. Seriálu po této nevyrovnané řadě tak reálně hrozilo zrušení, nakonec však NBC dospěla k dohodě s DirecTV a seriál byl obnoven pro další tři řady. Mohlo tak dojít k dokončení příběhu Panthers, čemuž je věnována řada třetí, která znamenala návrat ke kvalitám série první (a zároveň došlo k odchodu první důležité postavy - Briana Williamse). Čtvrtá série se musela popasovat se změnou obsazení a věnovala se postupnému budování týmu na zelené louce, tato řada končí příslibem velkých věcí do budoucna. Tyto jsou zcela naplněny ve finální sérii věnované cestě Lions za mistrovstvím, která se stane rovněž jejich labutí písní s ohledem na zrušení jejich týmu kvůli nedostatku finančních prostředků (so the Lions go out, not quietly, but in a blaze of glory). Pátá série je rozlučková i v tom smyslu, že se divák setká s většinou původních postav a je mu tak dána šance na důstojné rozloučení, samotné finále posléze naplňuje všechna očekávání a přestože je konec hořkosladkého charakteru, nelze po tvůrcích požadovat cokoliv dalšího. V rámci těch 76 epizod ze sebe totiž vydali naprosto všechno a Friday Night Lights je prostě the show, that's about football, but not really. 

Závěrem je možné se rozloučit pouze jednou frází, která přichází v úvahu:

Clear Eyes, Full Hearts, Can't Lose!

pondělí 13. ledna 2020

Liou Cch´- sin - Problém tří těles / Temný les / Vzpomínka na Zemi

Brněnské nakladatelství Host se v posledních letech pustilo do vydávání kvalitní soudobé science fiction a fantasy literatury, což kvituji s povděkem. Vedle malých žánrových nakladatelů (např. Straky na vrbě, Gnóm, Brokilon nebo Laser) tak přirozeným způsobem dochází k rozšíření nabídky této literatury pro širší veřejnost. Osobně považuji produkci Hostu v tomto směru spolu s prestižní edicí Fantastika (vydávanou společnými silami nakladateli Argo a Triton) za vůbec to nejlepší, co se žánrové produkce velkých domů týče. Zatímco v Argu vycházejí zejména klasická díla, Host se zaměřuje na to nejlepší z moderní produkce a často se ke slovu dostávají série, které v zahraničí již vyšly jako celek a mnohdy jsou ověnčeny řadou cen (Hugo apod.), což je případ také trilogie Vzpomínka na Zemi čínského spisovatele Liou Cch'-sina. Za velmi sympatické považuji jednotné formátování většiny těchto knih, ostatně vysoká produkční hodnota hostovských knih se stala již takřka tradicí, z poslední doby bych rád vyzdvihnul také poutavou variaci na městkou fantasy v podobě trilogie Božská města (Město schodů, Město mečů, Město zázraků) z pera Roberta Jacksona Bennetta, případně sympatickou sci-fi trilogii Poutníci (Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, Dvě místa na slunci, Zpráva o životě vesmířanů) Becky Chambersové. V obou případech se jedná o (prozatím) uzavřené a volně provázané trilogie, v tomto ohledu ne úplně nepodobné trilogii, kterou si nyní přiblížíme.

V Číně platí Liou Cch'-sin za opravdovou hvězdu tamní žánrové scény, bez přehánění se o něm dá hovořit jako o Asimovi své generace, a jestli platí teze, že čínská sci-fi se stává novým hráčem na globálním trhu, pak je tento autor jejím zdaleka nejslavnějším představitelem a trilogie Vzpomínka na Zemi sestávající se z Problému tří těles, Temného lesa a Vzpomínky na Zemi (český nakladatel sáhnul k tomuto titulu, v anglickém převodu se závěrečný díl trilogie nazývá Death's End) je jeho výkladní skříní. Žánrově se jedná o tzv. hard sci-fi, čili v textu není nouze o fyzikální veličiny, zákony a různé teorie založené na současném stavu vědeckého bádání. Postavy těmito často velmi složitými teoretickými konstrukty šermují se značnou obratností a autorovi se daří navodit dojem, že jím diskutované technologie by se mohly do budoucna stát také realitou. V mnohem menší míře se v trilogii zabývá osudy samotných postav, nějakou propracovanou psychologii či hlubší vhled do nitra protagonistů/antagonistů by jste zde hledali marně. O to více se však dostává prostoru nad meditacemi ohledně osudu lidstva jako celku a časem se dostáváme až do žánru space opery, vezměmě to tedy postupně.

Problém tří těles vychází z jednoduché premisy - co by se stalo, kdyby první kontakt s mimozemskou civilizací neproběhl za úplně pro lidstvo ideálních podmínek? Těmito podmínkami mám na mysli především to, že (i) tento první kontakt je navázán Číňany v průběhu Velké kulturní revoluce a (ii) protagonistka prvního dílu, fyzička Jie Wen-’tie i přes varování de facto přivodí invazi mimozemské civilizace Trisolaranů (název odvozen od jejich domovského systému v Alfa Centauri, který se sestává z jedné planety terestrického typu obíhající okolo tří sluncí zároveň, což vede k pravidelným katastrofickým dopadům na život na trisolaranské planetě) do naší soustavy. Dějově se první díl ještě drží poměrně při zemi, přestože se odehrává v několika časových rovinách. Čtenář rozplétá především okolnosti prvního kontaktu s Trisolaris, vznik organizace "zrádců lidstva" tj. Pozemsko-trisolaranské organizace (PTO) a následný boj s touto organizací. Kniha končí velkým příslibem do budoucna, kdy je lidstvo postaveno před zdánlivě neřešitelný problém: o probíhajicí invazi Trisolaranů se sice dozví s náskokem čtyř století (tak dlouho totiž trvá cesta invazní flotily do naší soustavy), nicméně v důsledku nasazení špičkové trisolaranské technologie se na Zemi nacházejí sofony - subatomické částice znemožňující další rozvoj pozemské technologie sabotováním základního výzkumu. Lidstvo je tudíž v přípravách obrany svého domovského světa konfrontováno se skutečným technologickým stropem.

Navazující druhý díl považuji za vrchol celé trilogie. Temný les se sice časově rozprostírá již na ploše staletí (důležité postavy nicméně často podstupují tzv. hibernaci, takže čtenáře jen tak neopouští), ale na naléhavosti mu to nikterak neubírá, spíše naopak. Pod tlakem zjevné převahy pokročilé trisolaranské technologie je lidstvo na křižovatce několika cest. Na jednu stranu se snaží maximálně rozvinout stávající technologie při vědomí stropu udržovaného sofony, na druhou stranu přichází také s originálními pokusy o záchranu svého druhu. Jedním z těchto pokusů je také Projekt Mandala pod patronátem OSN. Čtyři lidé se stanou meditátory - jedinci s prakticky neomezenými prostředky, kteří se mají pokusit přijít s validní obrannou strategií. Vedle tří známých osobností se čtvrtým meditátorem stane také Luo Ťi, na první pohled obyčejný sociolog, lenoch a zkrachovalec. Z nějakého důvodů je však právě Luo Ťi tím jediným člověkem, ze kterého mají Trisolarané obavy. Jelikož jediné místo, kam nemohou sofony nikdy nahlédnout je lidské nitro, mají meditátoři za úkol vytvářet také falešné plány a své kroky nemusí víceméně nijak zdůvodňovat. Na hrozbu, kterou mohou tito jedinci představovat reaguje PTO ustanovením průvodců - jedinců ze svých řad, kteří mají za úkol přijít plánům meditátorů na kloub. Kniha vrcholí Bitvou soudného dne mezi pozemskou flotilou a trisolaranskou kapkou - sondou na bázi silné interakce, jakož i dočasným vítězstvím Luo Ťiho spočívajícím ve využití kosmické sociologie a odhalením principu titulního temného lesa. Luovi se podaří dovodit, že základním principem přežívání civilizací ve vesmíru je vzájemná snaha nikoliv o navázání kontaktu, ale preventivní zničení potencionálních protivníků, mimořádně pokročilé civilizace proto aplikují dvojí strategii důmyslného ukrývání a devastujících útoků bez dalšího kontaktu. Luovi se podaří vytvořit systém založený na reálném principu vzájemně zaručené destrukce a trisolaranská invaze je tak úspěšně odražena. Vůbec celý filozofický princip temného lesa je extrémně zajímavý a nabízí spoustu příležitostí pro zamyšlení, finální triumf podceňovaného meditátora je tak zdařilým zvratem v celém ději.

Závěr trilogie se zaměřuje opět na novou postavu, Čcheng Sin, odbornici na kosmické systémy, která se po Luovi Ťi stává druhou strážkyní meče - tj. osobou mající v rukou ovládací mechanismy systému vyslání signálu zachycujícího polohu Trisolaris do širého vesmíru (v důsledku vzájemné komunikace mezi  Trisolaris a Zemí je více než pravděpodobné, že tak bude odhalena také poloha Země - ergo vzájemně zaručená destrukce ze strany některé z mnoha dalších vesmírných civilizací). Trisolarané správně odhadnou neochotu Čcheng Sin odsoudit oba světy ke společné destrukci, a tak po oficiálním předání pomyslného meče dojde k okamžitému vojenskému zásahu trisolaranských kapek a podrobení Země. Dějově se v tomto díle skáče v čase mnohem častěji a mnohem dále (často za využití hibernace, později i z dalších důvodů), takže zde se dá již hovořit o opravdové space opeře. Román sice čítá v českém vydání skoro 750 stran, nicméně některé zásadní historické události jsou i tak odbyty pouze nezaujatým popisem, ostatně po této stránce se toho stane opravdu hodně. Vyvrcholení konfliktu s Trisolaris, okupace Země, odeslání signálu do vesmíru, zničení Trisolaris, osídlení zbytku sluneční soustavy lidstvem v exilové éře, vznik galaktické civilizace lidí, jakož i zánik celé sluneční soustavy kolapsem do dvoudimenzionálního prostoru jsou jen některé ze zásadních událostí, které jsou čtenáři prezentovány. Sin nás provází celým dějem, často spíše v pozici pouhého pozorovatele, určitá naléhavost z přechozího dílu je skutečně pryč, jelikož se zde prezentují obrovské časové úseky a přechody mezi nimi nejsou příliš provázané. Každopádně samotný závěr trilogie má příjemně hořkosladký až melancholický podtón a k dílu jako celku se jednoduše hodí. Rovněž potěšující jsou camea některých postav z prvních dvou dílů, takže čtenář nezůstane ochuzen ani o jejich osudy.

Celkově se v případě této trilogie jedná o znamenitě pojatý mix složitých teoretických konstrukcí, vědy, notné dávky filozofie i víry v určitou nevyhnutelnost lidského osudu, to vše na pozadí příběhu postupně se měnícího od technologického thrilleru až po velkolepě pojatou space operu západního střihu, kterou čtenáře provádí zajímavé, byť spíše jen povrchně načrtnuté postavy (Sin je po této stránce věnována zdaleka největší péče). Skloubit vše výše uvedené si jistě žádá pevnou ruku, která autorovi jednoznačně nechybí a dílo tak lze určitě doporučit všem zájemcům o moderní pojetí sci-fi východního střihu.

Závěrem bych chtěl dodat, že česká vydání jsou opatřena úvodním seznamem nejdůležitějších postav, což je pro čtenáře komfortní (jelikož na čínská jména je nutné si chvíli přeci jen zvykat) a pro budoucí příznivce této trilogie nebude bez zajímavosti skutečnost, že Host vydal také knihu Kulový blesk od téhož autora, která tvoří jakýsi volný prolog k celé trilogii (propojení představují některé postavy, časově se Kulový blesk kryje s úvodní linkou Problému tří těles).

pondělí 19. listopadu 2018

Jméno růže aneb detektivní pátrání po chodbách středověkého opatství s naučnými výklady filozofického a teologického charakteru ve stínu blížící se Apokalypsy dle Umberta Eca

Tímto textem se vracím do složitého a fascinujícího světa románové tvorby Umberta Eca, a to rovnou cestou jeho zřejmě nejslavnějšího díla - Jména růže (pracovní název Zločinné opatství byl autorem zamítnut pro přílišnou akcentaci na detektivní linii knihy). Patrně již dříve jsem zde vyslovil poznámku o struktuře Ecových románů, které jsou podobny precizní stavbě gotické katedrály. Autor do svého románového mikrokosmu zasazuje děj nikoliv jako hlavní kostru celého díla, ale spíše jako jakýsi přívažek, živou tkáň propojující ty skutečně důležité elementy, což se v případě Umberta Eca rovná řadě učených disputací a zamyšlení převážně historického, filosofického či teologického charakteru. Nejinak je tomu také v této svérázné variaci na kombinaci gotického a detektivního románu. Na rozdíl od Ecových dalších románových počinů, má čtenář jedinečnou příležitost pochopit způsob, jakým Eco k psaní románu přistupuje díky doprovodnému eseji Poznámky ke Jménu růže, který je součástí také nejnovějšího českého vydání (jde přitom o Ecem upravenou a preferovanou verzi, očištěnou o některé latinské citáty a opravenou pokud jde o zjištěné faktické chyby); v tomto poučném eseji dává Eco svému čtenáři nahlédnout pod pokličku celého procesu své tvorby a esej tak poskytuje další možné klíče ke čtení románu jako celku. 

Po stránce samotného děje jde o nepřiznanou variaci na detektivní romány klasické anglické školy ve stylu whodunnit, nicméně toto dějové schéma je Ecem poměrně brzy opuštěno ve prospěch všemožných odboček sloužících k nastínění celého mikrokosmu jednoho nejmenovaného opatství ležícího v horách severní Itálie. Do tohoto opatství přijíždí na konci listopadu anno Domini 1327 dva mniši: františkán Vilém z Baskervillu z anglických ostrovů, bývalý inkvizitor a nynější teolog římského císaře a Adso z Melku, novic benediktinského řádu, Vilémův asistent a vypravěč (zde Eco odkazuje na vpravdě archetypální dvojici Sherlocka Holmese a Dr. Watsona); v opatství se má setkat delegace císařských teologů s papežskými teology (toho času sídlil papež v Avignonu) a vyřešit některé palčivé teologické otázky trvajícího sporu mezi císařem a papežem. Po příjezdu do opatství je bratr Vilém opatem požádán o vyšetření záhadné smrti mladého iluminátora Adelma z Otranta (další narážka na klasický gotický román The Castle of Otranto), přičemž další úmrtí na sebe nenechají přirozeně dlouho čekat; navíc se zdá, že vraždy odkazují na Zjevení Janovo a ohlašují tak příchod blížící se Apokalypsy. Čtenář očekávající standardní detektivní pátrání v kulisách středověkého opatství bude ale následujícím vývojem děje značně zklamán, o odhalení vraha tu totiž nejde ani zdaleka v první řadě, což ostatně zdůrazňuje i sám Eco v Poznámkách, kdy sám dodává, že jde o "detektivku, kde se nic neodhalí a detektiv prohraje". Vilémova hypotéza se tak v závěru ukáže jako nepravdivá a identita samotného vraha je zjištěna na základě zcela chybných předpokladů. Toto vše je součástí Ecovy rozmáchlé hry se čtenářem, ostatně, zamyslíme-li se nad Jménem růže z hlediska jeho struktury coby detektivního románu, musíme nutně dospět k závěru o značných nedostatcích v tomto ohledu. Detektivní pátrání je často odkládáno na později z nejrůznějších důvodů, čtenáři není prezentován ucelený soubor návodných indicií, který by mohl vést až pachateli, dokonce zde nejsou ani uváděni možní pachatelé coby red herrings, a nebohý čtenář tak tápe spolu s vyšetřovateli až do samotného konce. V tomto románu je tak otázka pachatele vraždy řešena vlastně jako podružná, mnohem více důležité je vykreslení samotného mikrosvěta hermeticky uzavřeného opatství. Tuto uzavřenost lze spatřovat v několika rovinách, a sice (i) fyzické, kdy opatství leží vysoko v horách (Eco tuto nutnost vysvětluje s velkým zalíbením v rámci Poznámek tak, že potřeboval místo, kde by se na konci listopadu porážely prasata, aby mohlo dojít k jedné z vražd v souladu s biblickou předzvěstí Apokalypsy); dále (ii) osobnostní, tedy opatství je domovem učených lidí, prakticky všechny postavy jsou příslušníci řeholních řádů (tento odstup od běžného, profánního světa je podtržen také skutečností, že všechny světské postavy, kterými jsou četní pohůnci, čeledíni, kuchaři, pomocníci, rolníci, vesničané et cetera nejsou v románu vůbec označeni vlastními jmény; (iii) hierarchické, i v rámci samotného opatství je znatelná hranice mezi příslušníky daných řeholí a především vyčleněno místo, kde sídlí pravá síla vědění, tedy ne všem přístupná knihovna, v otázce přístupu ke vzácným svazkům zde uloženým je ostatně potřeba hledat také řešení ústřední záhady. Podobným způsobem by bylo možno pokračovat ještě nějakou chvíli.  

Stejně jako existuje mnoho vrstev tohoto románu, existuje také celá řada jeho potencionálních čtenářů a ne každý z těchto čtenářů si z dané četby odnese vše podstatné. O neustále se vyvíjejícím vztahu knihy a jejího čtenáře či o problematice modelového čtenáře a jeho utváření psal Eco i ve svých odborněji zaměřených pracích a v Poznámkách doslova uvádí, že pokud čtenáře nebude bavit prvních sto stran románu, měl by jej rovnou odložit, protože pro takového čtenáře se situace s dalšími přibývajícími stránkami nebude zlepšovat, spíše lze hovořit o opaku. Jak už je u Umberta Eca zvykem, i toto dílo se svým čtenářem hraje (již skutečnost, že Eco napsal detektivku, kterou nelze doporučit žádnému milovníku detektivek o mnohém vypovídá) hru plnou dvojsmyslů, narážek, přímých i nepřímých citací a parafrází i mystifikací (Eco často cituje smyšlené knihy, případně vkládá svým středověkým mnichům do úst citáty z Wittgensteina a podobně). Na jednu stranu tak Eco až s úzkostlivou pečlivostí popisuje fungují mikrokosmos bezejmenného opatství a snaží se za použití obrovského množství technických detailů (např. některé citáty jsou uvedeny v gramaticky nesprávné formě latiny, která byla ovšem v dané době mnichy běžně užívána) vyvolat dojem maximální historické věrnosti (viz nepřeberné množství odkazů na skutečné historické události a postavy), na stranu druhou se neštítí citovat právě jím vymyšlené knihy či autory a odkazovat na díla, která budou napsána teprve v devatenáctém století; vše v rámci brilantního intertextového dialogu mezi Jménem růže a možnou knihovnou přečtených knih daného čtenáře. Každý čtenář tedy bude k románu přistupovat jinak; čtení medievalisty, znalce Bible, teologa, filosofa či onoho milovníka detektivek bude vždy zcela odlišné, v závislosti na jeho dosavadních zkušenostech; nicméně pokud se nemá jednat o zcela povrchní četbu zaměřující se primárně právě na onu v posledku bezvýznamnou detektivní zápletku, pak musíme u našeho modelového čtenáře presumovat alespoň základní znalost latiny a biblických textů, trocha filosofického vzdělání rovněž neuškodí.

I čtenář vybavený potřebnou sečtelostí může být nakonec Ecovým románovým monolitem přemožen, četba tohoto díla skutečně není příliš jednoduchá, jelikož autor zde v prezentuje také pasáže zrcadlící jeho fascinaci nejrůznějšími seznamy (v tomto případě jde o výčty kacířských sekt či mytologických zvířat); tuto zálibu Eco zužitkuje také ve svých dalších románech (především Foucaltově kyvadle a Pražském hřbitově) i odborněji zaměřených pracích (výpravná publikace Bludiště seznamů). Na několika místech knihy dává rovněž Eco průchod vizím našeho vypravěče, kdy se tok textu mění v mohutnou řeku nekompromisně strhávající čtenáře do víru svých vod; tyto pasáže jsou vizuálně velmi silnými momenty, ve kterých lze ocenit Ecovu hru se slovy a jistou magnetickou přitažlivost se kterou se snaží čtenáře vtáhnout do kulis prezentované události; zejména pasáž, ve které Adso obdivuje portál chrámu se svou takřka až živočišnou razancí velmi podobá obdobně fascinujícímu závěru Tajemného plamene královny Loany (ve srovnání těchto dvou pasáží musím nicméně vyzdvihnout tu pozdější, neboť v ní Eco mistrovsky variuje předchozí motivy knihy a organickým způsobem tak završuje celý román jednou výraznou scénou). Pro zájemce o Ecovo dílo je tento román skutečnou nezbytností, nicméně s ohledem na nižší přístupnost textu bych pro čtenáře začínající s četbou Ecových románů doporučil spíše Pražský hřbitov, případně Foucaltovo kyvadlo.

úterý 6. listopadu 2018

Komentář k Supernatural S14E04 (Mint Condition)

Supernatural je seriál bez konce. Ten opravdový, původně tvůrci zamýšlený měl totiž nastat již v páté sérii (završení biblické Apokalypsy), nicméně diváci a ratingy rozhodly jinak, takže nyní se můžeme podívat trochu podrobněji na díl s pořadovým číslem 291 (!). Osobně považuji oněch prvních pět řad za ucelený, kompaktně podaný příběh bez větších výpadků v kvalitě tvořící logickou příběhovou linii s příjemně se rozvíjející mytologií a kupou sympatických postav. Odklon od klasických monster-of-the-week epizod k široce pojatému ztvárnění možného konce světa v závěrečných dvou řadách dodnes hodnotím jako žánrový vrchol (podobně se ctí se stejného úkolu zhostil také seriál Person of Interest). Malinko ironicky je poté možno hodnotit skutečnost, že v době, kdy byl seriál kvalitativně na výši, zažíval ty nejdramatičtější chvíle, co se své další existence týče a prakticky každý rok mu hrozilo zrušení (nemluvě o přesunu ze zrušené domovské stanice The WB na nynější The CW a neplánovaném zkrácení třetí řady na pouhých 16 epizod v důsledku stávky scénáristů na přelomu let 2007-2008); přičemž nyní, kdy jde o často nevyrovnanou jízdu připomínající dosluhující horskou dráhu je seriál pravidelně prodlužován na stále další a další roky.

Vzato čistě po stránce velkého metapříběhu, který je rozvíjen na pozadí každé jednotlivé řady seriálu, bylo zřejmé, že po vynikající Apokalypse bude nutně muset přijít něco méně zajímavého, nicméně nedostatek představivosti na straně scénáristů často připomínal spíše náhodné realizace napůl domyšlených nápadů, případně recyklaci starších záporáků a žádný z "velkých" mytologických obratů tak nakonec nepřežil déle, než onu jednu vymezenou řadu. Jen považte, co všechno jsme měli možnost s bratry Winchesterovými zažít v postapokalyptické době: měli jsme tu občanskou válku mezi anděly (šestá řada), Leviathany (sedmá řada), zamykání Pekelných bran (osmá řada), další občanskou válku mezi (padlými) anděly (devátá řada), Kainovo znamení & Rowena (desátá řada), boj s Amarou a návrat Boha (jedenáctá řada), Men of Letters & opravdový návrat Lucifera (dvanáctá řada) a nakonec boj s Luciferem a představení alternativních realit (třináctá řada). Nynější čtrnáctá řada se věnuje boji s archandělem Michaelem pocházejícím z alternativní reality. Mezitím se nepodařilo rozjet dvě spin-off série, v případě Supernatural: Bloodlines (S09E20) si asi můžeme všichni gratulovat, u Wayward Sisters (S13E10) to již zamrzí o poznání více. 

Každopádně pakliže Supernatural selhává na poli dlouhodobých příběhů, pak ve dvou velmi důležitých oblastech i nadále exceluje, mám na mysli vynikající meta-epizody a poté ony klasické monster-of-the-week nenáročné jednohubky vracejicí se k původním kořenům celého tohoto fenoménu; a právě o jedné z těchto nenáročných oddechovek bude v tomto komentáři řeč. Popravdě řečeno poslední hlavní linka, která mne opravdu zaujala, byla sedmá řada se svými Leviathany, zdánlivě neporazitelnými monstry, před kterými se měli na pozoru všichni, anděle i démony nevyjímaje. Jejich celkový plán kombinující brutální fyzickou odolnost i promyšlenou strategii přebírání cizích identit a řekněmě "korporátní" přístup ke konečnému řešení lidské otázky mi připomínal staré dobré časy války Nebe a Pekla v rámci čtvrté a páté řady; taky jsem byl jejich překvapivě rychlým koncem trochu vyveden z míry a scénáristé se po této anabázi již nikdy na podobnou úroveň nových vděčných antagonistů nedostali (proto také se následující řady téměř dokolečka točily okolo starých známých guys you love to hate v podání démona Crowleyho a stálice Lucifera). Určitý nový náboj posléze přinesl až návrat Boha a především představení alternativních realit, k čemuž dle mého skromného názoru mohlo dojít mnohem dříve (především nekonečné soupeření mezi mlhavě definovanými frakcemi andělů se časem stávaly nepřehlednými a zcela nezajímavými). Ale nyní se již skokem přesuneme do aktuální čtrnácté řady, ve které opět v pozadí operuje nevypočitatelný soupeř v podobě archanděla Michaela, s nímž se budou muset Winchesterovi zřejmě v samotném závěru vypořádat (pokud se znovu nedočkáme scénáristické kličky jako v případě Eve), ale jinak se jede ve starých zajetých kolejích, což ovšem není nic špatného, pokud je výsledkem epizoda typu Mint Condition.

Zásada back to the roots je totiž v tomto případě dovedena do úplného maxima. Celá epizoda zcela pomíjí hlavní dějovou linii dokonce do té míry, že se v ní s výjimkou nepostradatelných Winchesterů neobjeví žádná z dalších hlavních postav a jedná se tak o opravdovou filler epizodu, nicméně v rámci celého Supernatural jsou zpravidla ty nejlepší epizody právě fillery. Sam a Dean se tak vydávají v přestrojení za pojišťovací agenty (FBI by byla asi příliš nápadná) po stopách vraždící postavičky z animáku Thundercats, celý díl se odehrává o Halloweenu, brzy zjistíme, že za vším je klasický duch a většina děje je zasazena do obchodu s komiksy a potemnělých chodeb nemocnice města Salem, Ohio (a ne, nejde o TEN Salem proslavený čarodějnickými procesy, ten se nachází v Massachusetts). V rámci rozvoje hlavních postav je nám připomenuta Deanova obsese obskurními horory a scénáristé nám servírují nepokrytou vykrádačku série Halloween pod značkou Hatchet Man (we all do bad things sometimes/time to slice and dice!), přičemž v předmětném obchodě s komiksy narazíme v úvodu epizody na figurínu Hatchet Mana v životní velikosti, což je samozřejmě jen Supernatural verze Čechovovy pušky, takže ve finále tuto figurínu daný duch posedne, aby mohl následovat patřičně pulpový showdown Hatchet Man vs Dean evokující finále imaginárního filmu (v rámci epizody se dočkáme mnoha úryvků z filmu samotného, včetně dobově roztomilého falešného traileru). A to je po dějové stránce zhruba vše; samotná kostra příběhu je ohlodaná až na kost, věrní diváci seriálu v něm odhalí několik narážek na předchozí díly (jdoucí často velmi hluboko do seriálové minulosti), ale jinak jde o převážně neškodnou halloweenskou zábavu utahující si ze všeho možného internetovým slangem počínaje a klasickými slashery konče. Viděno pohledem dlouholetého fanouška je ovšem takový díl skutečnou manou z nebes, protože si na nic nehraje, nesnaží se rozmotávat nekončící mytologii seriálu ani řešit hrozby přesahující katastr daného města, dostanete tak dva bratry, jedno monstrum na zabití a čtyřicet minut kvalitní zábavy, a to je dostatek důvodů pro stisknutí tlačítka play.

pondělí 10. dubna 2017

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E16 (What If...)

V předchozím komentáři jsem se věnoval prvnímu dílu druhé části čtvrté řady AoS (tedy LMD) a nyní přichází na řadu třetí a finální část nazvaná příznačně Agents of Hydra. Ačkoliv jsem původně předpokládal, že se LMD linka uzavře formou nějaké finální konfrontace s Aidou, není tomu tak, a Aida se tak stává (zřejmě) finálním záporákem čtvrté série. Na konci přechozí části jsme coby diváci zjistili, že všichni členové týmu s výjimkou Daisy a Jemmy byli nahrazeni svými LMD verzemi a původní členy týmu Aida násilně napojila na Framework - tedy simulaci nahrazující skutečný svět (určitá obdoba Matrixu, do které mimochodem uvrhla i umírajícího doktora Radcliffa, frankensteinovský kruh se zdánlivě uzavírá...). Jak nám coby divákům bylo pečlivě vysvětleno (aneb infodumping nebyl nikdy tak příjemný jako v podání až chirurgicky přesné Mallory Jansen) je nutné Framework resetovat při každém zapojení nového člověka do systému, přičemž základním úkolem Frameworku je eliminovat největší selhání/nejvíce traumatickou událost v životě daného člověka. Bohužel první připojenou osobou se stala agentka May, a její traumatický zážitek jsme měli možnost poznat opravdu zblízka - mám na mysli zabití malé Inhuman holčičky při misi v Bahrajnu. V rámci Frameworku tak nemusela May tuto dívku zabít, naopak byla "zachráněna", odvezena do USA a začala chodit do školy... což vedlo k obrovskému masakru na dané škole a -chvíle napětí- globálnímu vzestupu Hydry. Jelikož mise v Bahrajnu se chronologicky odehrává před dějem zachyceným v MCU filmech (Iron Manem počínaje), nedošlo nikdy k pokusu o aktivaci projektu Insight a Hydra dokázala využít následnou hysterii namířenou proti Inhumans, aby převzala vládu nad celým světem. Výsledkem je tedy jakási totalitní verze současného světa ovládaného zcela Hydrou. Pro opravdové fanoušky může být zajímavé domýšlení dalších kontur této verze reality, protože jak se mohu oprávněně domnívat, tak v tomto světě většina Avengerů nikdy neexistovala (určitě by nedovolili Tonymu Starkovi postavit si one man army brnění, Captain America by zřejmě navždy zůstal uvězněný v ledovém hrobě, Thora by nikdo na Zemi nevítal a Hawkeye a Black Widow jsou buď mrtví nebo rovnou ve službách Hydry), tato konstelace by proto v rámci nevyhnutelné invaze Chitauri mohla vést ke zcela odlišným výsledkům.

Každopádně Mayina verze Frameworku je základem, ze kterého se vychází a všichni ostatní členové týmu mají v této realitě zcela odlišná působiště. Mac nikdy nepřišel o svou dceru a je vzorným otcem od rodiny, Coulson se nikdy nestal agentem, nýbrž učitelem, z Fitze je vedoucí postava Hydry a evil scientist jak z barvotiskového románu apod. samotná Aida poté velí Hydře jako Madame Hydra. Do takto rozdané partie se nabourají naše dvě hrdinky a zjistí, že Jemmu někdo zastřelil (resp. jejího avatara) a Daisy tedy Skye je agentkou Hydry a přítelkyní... Granta Warda, který tak slaví opakovaný comeback (není to sice skutečný Ward, který je naprosto a zcela jistě mrtvý, nýbrž pouze jeho avatar, ale i tak se pro diváky jedná o výhru). Každopádně takto rozdané karty dávají Brettu Daltonovi další možnost prozkoumat nové nuance jeho postavy, protože od počátku tohoto seriálu si již mohl vyzkoušet následující role:

- agenta S.H.I.E.L.D. (ve skutečnosti dvojitého agenta Hydry)
- přítele Skye
- bývalého přítele Skye
- zdánlivě zlomeného vězně S.H.I.E.L.D.
- vůdce nové frakce Hydry
- spojence Gideona Malicka
- mrtvoly (pouze krátce)
- prakticky nesmrtelného Inhumana a boha, ve kterého věřila frakce Hydry pod vedením Malicka
- v rámci Frameworku agenta Hydry (ve skutečnosti dvojitého agenta Resistance - S.H.I.E.L.D.)

Existuje poměrně komplexní argument, který ve zkratce říká, že Grant Ward je nejlépe propracovaným a ztvárněným antagonistou celého MCU a musím uznat, že určitou logiku tato teorie bezpochyby má. A přestože je tato variace na agenta Warda pouhou "fantazií", poskytuje divákům ono pověstné nahlédnutí do pokoje, jehož dveře jsme se rozhodli kdysi ponechat zavřené (nebo jak zní název jedné z nejslavnějších amerických básní - The Road Not Taken). Ostatně historie podobných epizod má v žánrové tvorbě velmi dlouhou tradici a vykreslení alterantivních vesmírů a především osudů oblíbených postav je divácky velmi vděčné téma. Osobně tuto snahu tvůrců chápu jako určité zadostiučinění a vyjádření díků všem těm, kteří to se seriálem dotáhli až tak daleko, že si nyní mohou užívat všech podrobností a fan service momentů, které nepochybně přijdou. Myslím, že je nepravděpovdobné předpokládat, že se ve Frameworku bude odehrávat celý zbytek čtvrté série, ale doufám, že každý moment strávený v této neodolatelně pokřivené verzi MCU bude stát za to. Start Agents of Hydra tomu každopádně nasvědčuje.

čtvrtek 12. ledna 2017

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E09 (Broken Promises)

Komiksové seriály zažívají v současné době zřejmě svou zlatou éru, což dokazují zejména úspěchy hrdinů ze stáje nakladatelství DC soustředěné nyní povětšinou na stanici CW (Supergirl, Arrow, The Flash, Legends of Tomorrow, animovaný Vixen, nadcházející rovněž animovaný Constantine) odehrávající se ve stejném propojeném univerzu, pro něž se vžil pracovní název Arrowverse (odvozený od chronologicky prvního seriálu, jehož úspěch vedl k postupnému uvádění dalších spin-offů). Věčný rival nakladatelství a nyní také filmové studio Marvel zatím využívá svého náskoku a nadále buduje své již vpravdě obrovské univerzum pod názvem Marvel Cinematic Universe (MCU), kam spadá i jeho televizní tvorba. U Marvelu je situace komplikovanější v tom smyslu, že seriály produkované ve spolupráci se streamovací službou Netflix (Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage a nadcházející Iron Fist, The Defenders a The Punisher) stojí poněkud odděleně ve vztahu k seriálům vysílaným na mainstreamové ABC (Agents of S.H.I.E.L.D. a zrušený Agent Carter) a odkazují pouze letmo na jednotlivé filmy a ne již na sebe navzájem. Tímto poněkud obšírným úvodem jsem chtěl pouze naznačit, že příznivci komiksů si mohou na televizních obrazovkách skutečně vybírat, ať se již jedná o jednoznačně odlehčené pojetí produkce Arrowverse či naopak velmi dramatické a "potemnělé" variace na komiksy představované Netflix sériemi, přičemž dle mého názoru ideálním a vyváženým kompromisem mezi těmito protipóly představuje právě Agents of S.H.I.E.L.D. (dále jen "AoS") momentálně vysílající druhou polovinu své čtvrté série.

Jak jsem tady již několikrát zmiňoval s AoS to původně vypadalo jak běh na hodně dlouhou trať, koho zajímají podrobnosti, nechť si prosím dohledá recap k nejzásadnějšímu dílů první série (Turn, Turn, Turn). Psal jsem to víceméně v seriálovém pojetí před rokem v komentáři k devátému dílu třetí série (Closure) a za tehdejším hodnocením si musím (i přes takřka bezchybnou druhou štaci netflixovsho Daredevila) i nadále stát: Agents of S.H.I.E.L.D. jsou nejlepším komiksovým seriálem současnosti. Jejich výjimečnost nespočívá ani tak v nějakém extrémně dramatickém příběhu, jako spíše ve vynikající práci s postavami a sympatické snaze o adaptaci těch nejvíce šílených komiksových sérií do podoby každotýdenního seriálu na velké stanici. Vždyť za ty tři a půl série toho komiksového materiálu AoS propálili neuvěřitelné množství; pojďme si to naschvál spočítat: 

 - první série zpočátku case-of-the-week epizody a v pozadí záhada Coulsonova zmrtvýchvstání, v závěru obrovský zvrat vycházející ze Zimního vojáka a boj o opravdové přežití S.H.I.E.L.D.U. coby organizace; 
 - druhá série regulérní válka s vpravdě dominantní Hydrou, konsolidace poměrů v S.H.I.E.L.D. (spojování jednotlivých frakcí) a pomalu odhalovaná linka vedoucí k představení Inhumans a prvnímu velkému konfliktu s nimi; 
- třetí série bere nově reformovaný S.H.I.E.L.D. a konfrontuje jej s oficiální vládní náhradou v podobě ATCU (Advanced Threat Containment Unit), Wardovou verzí Hydry a přetrvávající regulace Inhumans (budování Secret Warriors týmu), jako terciární antagonisté se představují také Inhumans nenávidící Watchdogs a všechno to vyvrcholí jedním památným výletem na druhou stranu galaxie a návratem skutečného vůdce Hydry a jejich původního boha (a vůbec prvního Inhumana stvořeného Kree) - Hive s tělem Granta Warda připravujícího vlastní verzi apokalypsy; 
- aktuální čtvrtá série opět přehodí výhybky, S.H.I.E.L.D. se znovu stává oficiální organizací zodpovědnou za dodržování Sokovia Accords, první půlka se zabývá v návaznosti na Doctora Strange mysticismem v podání Ghost Ridera (!) a zlovolných duchů, pozvolna je odhalována linie s Aidou a nyní se zabýváme skutečnou vzpourou robotů respektive tzv. LMD (Life Model Decoy), což je i v rámci komiksů jedna z těch nejvíce bláznivých linií. V pozadí navíc čekají na svou velkou příležitost stále aktivnější Watchdogs.

K aktuálnímu dílu bych rád uvedl několik poznámek. Na AoS je poměrně fascinující způsob, jakým dokáže přejít od mystických knih a temných dimenzí k čistě sci-fi zápletce ohledně nahrazování lidí androidy a vůbec to nepůsobí na diváka rušivým dojmem. Spíše naopak. Je zde dán obrovský prostor pro popkulturní narážky (viz fascinace Maca všemi možnými filmy o robotích povstáních, odkazy na Terminátora apod.) a reakce některých postav jsou přímo k nezaplacení. Po stránce soubojové choreografie musím vzdát hold spíše dílu předcházejícímu (Slingshot a její sólo akce v závěru dílu), i když taková Aida a její minimalistický přístup k eliminaci protivníků má také něco do sebe. Je více než zřejmé, že se zde začínají rozplétat nitky, které snad povedou k patřičně epickému finále a ukáží nám divákům další dosud neprobádaná zákoutí MCU. Mimochodem velmi jsem si zamiloval seriálové variace na úvodní logo (ať již šlo o Hydru, Ghost Ridera nebo nyní LMD) - je to takové malé pomrknutí na fanoušky, ale velmi příjemné. Snad se k AoS v průběhu této série ještě vrátím, nicméně všem dosud váhajícím moho tento seriál vřele doporučit, takto vyvážený mix high drama a sheer popculture fun totiž v komiksových vodách jen tak nenajdete.

P.S. Co začalo jako nevinná narážka se stalo postupně realitou a v aktuálním díle se kruh logicky uzavřel. Mám na mysli dokonalou shotgun-axe a Macovu konfrontaci s Aidou.

pátek 26. srpna 2016

Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.